Dítě nevydřete aneb dlouhá cesta k početí

Pro dnešní ženy není těžké studovat, vybudovat si skvělou kariéru a žít úspěšný život. Často se s prvním životním neúspěchem setkávají až ve chvíli, kdy se rozhodnout pro založení rodiny. Pokud se početí nepodaří na první dobrou, přichází stres a otázka, jestli se početí vůbec kdy podaří. Pocit klidu nepřináší ani fakt, že žena mnohdy mnoho let užívala hormonální antikoncepci a je jí třeba i daleko přes 30 let. Páry se tak dostávají do začarovaného kruhu stresu, obav a manipulace. Mnohdy končí na reprodukčních klinikách, pod dávkami hormonů, s pocitem bezmoci.

Petra je jedna z žen, která si musela vyšlapat dlouhou cestu k vytouženému děťátku. Její cesta trvala 6 let. Dle lékařů byla neplodná, bez funkčních vaječníků, bez ovulace, menstruace s nulovým hormonálním obrazem. Dle klasické medicíny nebyla jiná možnost než dárcovství vajíček a pomoc reprodukční kliniky. Petra, sama lékařka – neuroložka, se rozhodla cestu klasické medicíny neabsolvovat. Příběh Petry je pro mne natolik silný, že jsem se rozhodla s ní sepsat rozhovor. Sama se tématu řešení příčin neplodnosti dlouhodobě věnuji a oslovují mne ženy, které chtějí na cestě k početí podpořit. Jsem přesvědčená, že takové příběhy nemají být zapomenuty, ale mají inspirovat další ženy a páry, kteří se vydali na cestu k vytouženému děťátku.

Petro, dnes už jsi maminkou téměř ročního synka, ale nebyla to jednoduchá cesta. S jakými pocity se setkává žena, které se nedaří počít děťátko?

Je velmi těžké popsat v několika větách, co žena prožívá, když je jí lékaři opakováno, že vlastní děti mít nebude. Jsou to pocity selhání, ztráty smyslu života, obrovské bolesti, která nepřestává, ať už se jinak máte jakkoli dobře. Topíte se v sebelítosti, která samozřejmě nikam nevede. Já si zároveň kladla za vinu, že jsem se o děti nesnažila dřív, že jsem dlouho užívala antikoncepci , že jsem se věnovala malichernostem a možná se tak připravila o to nejcennější, co může žena prožít.

Jak jsi byla podpořena ze strany lékařů a co ti přinesl přístup klasické medicíny?

Jako ve všech profesích, jsou i mezi lékaři ti lepší a ti horší. Člověk si samozřejmě pamatuje především otřesné zážitky, kterých nebylo málo, ale setkala jsem se naštěstí i s lékaři, kteří mi alespoň neublížili. Za celou dobu jsem však nenarazila ani na jediného, který by mě podpořil. Přístup klasické medicíny, v tomto případě gynekologů, je z mého pohledu zcela nepřijatelný. Dnes, již po několika málo měsících neúspěšného snažení, jsou páry odesílány do center asistované reprodukce, kde jim je hormonální léčba prezentována téměř jako postup vhodnější než přirozené početí. Nikde se nemluví o rizicích hormonální stimulace, o možném vlivu této cesty na stav takto počatého dítěte.
Jsou samozřejmě situace, kdy je IVF jedinou možností, jak počít dítě a v takových případech (neprůchodnost vejcovodů, jiné strukturální vady, azoospermie, …) je samozřejmě úžasné, že je tato metoda k dispozici.
Pro páry, kde není nalezena organická příčina, nebo se jedná o hormonální dysbalance a jiné přechodné problémy, by podle mého názoru měla být cesta v nalezení příčin a ve snaze o jejich odstranění.

Co vnímáš, že Ti nejvíce pomohlo k početí a kdo ti byl na Tvé cestě průvodcem?

Za těch téměř šest let jsem toho absolvovala tolik, že nejsem schopna pojmenovat jednu věc, která by stála za zázrakem, který se nám nakonec podařil. Poté, co jsem odmítla všechny postupy západní medicíny, jsem samozřejmě byla ochotna podstoupit cokoli, co by mi mohlo pomoct. Navštívila jsem i několik léčitelů a musím říct, že každá z těchto návštěv pro mě byla něčím přínosná. Především jsem se postupně otevírala alternativním metodám, byla jsem stále ochotnější porozumět jiným přístupům, než je ten náš západní. Postupně jsem přicházela na to, že zdrojem uzdravení jsem pouze já sama. Byla to cesta velmi dlouhá, mnohdy nesmírně bolestivá, kdy člověk odkrýval spousty nepříjemných zákoutí své osobnosti a života, na které by nejraději zapomněl. Zásadní pro mě byla dvě setkání. Jednak konzultace s paní doktorkou, která se zabývá ajurvedou, a poté pravidelné návštěvy a čínská medicína u Táni Marešové, která se na neplodnosti specializuje. Obě dámy mají kromě znalostí svých oborů dar vidět do nitra člověka a pojmenovat oblasti, na kterých je třeba pracovat. Jde o celostní pohled, který nám v západní medicíně tolik chybí.

Tvá diagnóza byla neplodnost. Jak je možné, že žena počne, přestože nemá cykly, tedy nemenstruuje ani neovuluje? Můžeš to nějak vysvětlit?

Je pravda, že já jsem naposledy menstruovala asi 4 měsíce před otěhotněním. Asi 5 měsíců před početím jsem také byla na poslední prohlídce u gynekoložky, která mi oznámila, že nemám ani ovulaci a spontánně počít je zcela nemožné. Tyto závěry udělala na základě výsledků odběrů, které jsem před tím absolvovala – tzv. hormonálního profilu.
Samozřejmě jsem přemýšlela, jak je to možné a myslím, že možné vysvětlení mám. Hladiny hormonů v těle výrazně kolísají v čase, a přestože se lékaři snaží načasovat odběr pohlavních hormonů do správných dnů cyklu, vždy se jedná o odběr jednorázový v určitém čase. Na základě takového jednoho odběru pak stanoví trvalou diagnózu. Za další měsíc ale mohou být hladiny úplně jiné. Podobné je to i s jinými hormony. Kolik lidí je dnes dlouhodobě léčeno hormony štítné žlázy na základě jednoho odběru. Přitom zásah do velmi složitého zpětnovazebného systému zvenčí nadělá vždy velmi obtížně opravitelné potíže.
Je toho tolik, co ovlivňuje jak se cítíme, jaký máme zrovna den, jak žijeme. Jsem přesvědčená, že tyto aspekty ovlivňují zpětně i hladiny hormonů. Já jsem v době odběru byla opravdu neplodná, ale naštěstí ne navždy.

Když zažijeme náročnou životní situaci, často nás to zásadně ovlivní. Jsi jiná než na začátku tvé cesty k početí? Poznamenala tato zkušenost tvůj přístup k životu, ke zdraví?

Již jsem se zmínila, že jsem se toho musela hodně naučit a že to nebylo vždy příjemné. Když to zjednoduším, mohu říct, že jiné je úplně všechno. Změnila jsem se celá, změnil se mi přístup k životu, k druhým lidem, vážím si jiných věcí než dřív. Vždy jsem se snažila žít zdravě, ale bylo to všechno na úrovni těla. Hodně jsem sportovala, soustředila se na stravu. Dnes jsem mnohem méně urputná a snažím se soustředit hlavně na to, co je pod povrchem. Není to samozřejmě vůbec hotové, jsem stále na cestě a před sebou mám ještě pořádný kopec. Ale jsem na té cestě ráda. Každopádně takhle zpětně jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná. Jsem úplně jiný člověk a ranní pohled do zrcadla je rozhodně příjemnější než dřív.

Sama jsi lékařka, která prošla studium klasické medicíny a tuto profesi do dnes vykonáváš. Ovlivnila Tě zkušenost i profesně?

Ovlivnila mě naprosto zásadně. Nelze něco žít a úplně jinak jednat v práci. Upřímně musím přiznat, že je velmi obtížné skloubit své hodnoty a přesvědčení s prací, kterou vykonávám. Naštěstí se věnuji oboru, kde je to většinou možné. Snažím se rozšiřovat si vzdělání tak, abych mohla svým pacientům nabízet i jiný přístup, než na jaký jsou v nemocnicích zvyklí. Někteří jsou hodně překvapení, ale dnes je již naštěstí mnoho lidí, kteří chtějí o svém stavu rozhodovat sami, převzít odpovědnost za své zdraví a život. Takové lidi mám ve své ambulanci, kde jsem ráda průvodcem na jejich cestě.

Je něco, co by si ráda udělala jinak, kdybys mohla vrátit čas třeba na počátek tvého dospívání, vstupu do ženství?

Ano, napadá mě několik zásadních věcí. Především bych nikdy neužívala hormonální antikoncepci. Je tak málo informací o rizicích. Všude se píše a hovoří jen o výhodách. A kdybych to uměla ovlivnit, víc bych se soustředila na svou ženskou stránku. Vyrůstala jsem ve velmi ambiciozní rodině zaměřené na výkon. Sice jsem díky tomu úspěšně vystudovala a snad i něco dokázala, ale stal se ze mě spíš silný chlap než silná žena. Po mnoha letech života postaveného na mužských principech je pak velmi obtížné najít v sobě ženské aspekty, které viditelně chybí.

Je něco, co chceš vzkázat ženám, které touží po děťátku a ono delší dobu nepřichází?

Moc bych si přála, aby můj příběh byl nadějí a zároveň inspirací pro ženy, které se zatím neúspěšně snaží o miminko. Je to o trpělivosti a pochopení souvislostí. Cesta, kterou jsem zvolila já, je jistě delší než cesta do centra asistované reprodukce. Ale pokud jí člověk projde, je na jejím konci zázrak, který se nedá popsat slovy. Zatímco zde odpovídám na otázky, vedle v pokoji spokojeně oddychuje můj chlapeček. Je to dar, za který budu nadosmrti vděčná.

 

Jmenuji se Petra, je mi 37 let a jsem teď především maminkou 10ti měsíčního chlapečka. Podařilo se nám jej počít přirozeně, bez jakéhokoli zásahu lékařů, přestože mi bylo opakovně sděleno, že vlastní děti mít nikdy nebudu. Vedle péče o miminko se částečně dál věnuji i své profesi – neurologii, specializuji se na péči o pacienty s roztroušenou sklerózou.